V Ostružně žil kolář Krušina. Práce měl v létě málo a přes zimu nic. Tak se umluvil s místním husákem, kupovali v okolí husy a pak je honili do Bavor. Byl stále na cestách, a to se ví, i po hospodách. Jednou tam slyšel divnou radu. Dá-li se nebožtíkovi peníz do úst s půlnocí a druhou noc se vezme zpět, je ten peníz očarován. Vrací se pravidelně ke svému majiteli, ať by s ním platil kolikrát. ~ Krušina se zasnil: „To by byly časy!“ A rozhodl se šetřit. Za nějaký čas měl drobných za dukát. Na zimu se vrátil do vsi a každý den se modlil, aby už někdo umřel. A dočkal se! Jeho vlastní dítě usnulo na věky. Matka sedí u rakvičky, pláče, i tatík vymáčkl slzu, ale už se těší na půlnoc. Když dvanáctá odbila a všichni v chalupě spali, vplížil se Krušina do komory a vložil dítěti dukát do pusinky. Čas se kolářovi vlekl, než přišla druhá noc. Bije půlnoc a otec si jde pro svůj dukát. Když jej vytahoval z dětských úst, otevřely se oči a tenký hlásek děl: „Kdybyste nebyl můj pantáta…!“ Víc Krušina neuslyšel, neboť ho obešla hrůza, vyrazil z komory, div se nepřizabil. Když dítě pochovali, šlo se do hospody, aby zapili nebohou dušičku. Krušina platil útratu za všechny – skoro celý dukát na to praskl! Hostinský se v duchu radoval: „Panečku, dukát, ten si dobře schovám, až půjdu někomu za kmotra, bude se hodit.“ Krušina dostal pár drobných zpátky, a když za chvíli rozevřel dlaň, leskl se na ní opět onen dukát! Div nezavýskl radostí. Teď ho čeká jinačí život. Hned druhý den nakoupil zboží, zaplatil dukátem, a sotva vyšel z krámu, dukátek mu zacinkal v kapse. A tak s tím dukátem obcházel hospody, krámky, ba až do Kašperských Hor se vydával. Avšak jeho radost netrvala věčně. Kupci i hospodští brzy zjistili, že dukát je jako rtuť a ve chvilce se tratí. A mudrovali: „Od koho je? Aha, to od toho chudáka Krušiny. Jindy neměl ani na tabák a teď se naparuje se zlaťákem!“ A dávali si pozor. ~ A když chtěl Krušina platit dukátem, nevzali jej a on musel sáhnout pro drobné. I šel dále do kraje, skupoval dobytek a k dukátu míchal jiné peníze. Dobře se mu vedlo, ale nebyl spokojen. Mrtvé dítě se mu zjevovalo ve snách a vyčítavě na něj hledělo shůry. Krušina si začal zoufat: „Pro mamon jsem chtěl smrt vlastního dítěte!“ Scházel na těle i na duši, toulal se krajem sám, stále jako by s někým mluvil. Nakonec mu ustlali vedle dětského hrobečku. A dukát? Ztratil se v den Krušinovy smrti, nikdo neví kam.

Prameny a literatura

  • Vyprávěl Václav Prozsek, Adolf Daněk, Rukopisná sbírka Muzeum středního Pootaví Strakonice

Další pověsti z této obce

  • Kategorie:
    Člověk a magie
  • Obec:
    Ostružno
  • Okres:
    Prachatice
  • Region:
    Prachaticko
  • Kraj:
    Jihočeský