,,Jen ty nám zahraj, zlatý dudáčku. Vyrostla nám pivoňka v našem sádečku.“ Jó to byly časy, když byli dudáčkové zlatí a mohli si plíce vyfoukat. Jenže dudák Jíra z Předslavic na tom byl špatně. Bylo po žních, posvícení pryč, lidé byli syti muziky. A tak se Jíra vydal domů. Čekal ho tam jeho milý černý kocourek Macek, kterého si před nedávnem přinesl z Kojčína. Aby si zkrátil cestu, namířil si to kolem zřícenin Helfenburka. Náhle před ním stál černě oděný chlapík a v ruce měl rudě žhnoucí svítilnu. Dudák se zaradoval, že mu někdo posvítí na cestu. „Proč jste tak smutný, kmotře Jíro,“ zahuhlal černý chlap. „Ále, darmo mluvit, už nejsou ty časy, jaké bývaly. Brzy půjdu se svým kozlíkem na vejminek,“ hartusil Jíra. „A co kdybyste zahrál mně a mým přátelům,“ láká ho černej. Jíra se nedal pobízet a už kráčeli spolu do rozložité zříceniny. Stanuli na hlavním nádvoří a divný patron povídá: „Tady se postavte a spusťte!“ A zmizel jako duch. Jírovi přeběhl mráz po zádech, ale co naplat, dal se na muziku, tak musel hrát. Veselá kalamajka se rozléhala v pustých prostorách a ze zdí začali náhle skákat tanečníci a dávali se do tance. Dudák se neodvážil na ně pohlédnout, neboť myslel, že jsou to jistě loupežníci a on hraje na jejich bále. Když si dodal odvahy a rozhlédl se kolem, s úžasem zjistil, že hraje kočičím párům. Samým rozrušením přestal hrát a tu k němu počali kocouři přiskakovat se zlatými dukáty v drápech a házeli mu je do čepice. Potom zahrál skočnou a znova mu dukáty pršely. Jen jeden kocour neplatil a díval se na Jíru zelenýma svítícíma očima. „I safraporte,“ pleskl se Jíra do čela, „ať mě šlak trefí, není-li to můj Macek!“ Vtom kocour skočí do chumlu a rej pokračuje. Dudák bručí: „Co já se budu předvádět v takové kočičině,“ přestal hrát a hlasitě poděkoval: „Zaplať Pánbůh za peníze!“ Vtom všechno zmizelo a Jíra dostal ránu, až se zapotácel. Sáhl po čepici, ale v ní bylo jen samé kamení. Vysypal je na zem a pelášil domů. „Počkej, Macku,“ cedil mezi zuby. Když se blížil celý vzteklý ke své chalupě, už si to milý Macek hnal směrem obráceným. A přímo k Helfenburku. Teď teprve Jírovi došlo, že čerti tentokrát vzali na sebe kočičí podoby.

Prameny a literatura

  • Adolf Daněk, Rukopisná sbírka Muzeum středního Pootaví Strakonice

Další pověsti z této obce

  • Kategorie:
    Přírodní démoni
  • Obec:
    Helfenburk, zříceniny hradu na katastru města Bavorov
  • Okres:
    Prachatice
  • Region:
    Prachaticko
  • Kraj:
    Jihočeský