V hlubokých lesích prácheňského kraje lovil kdysi jeden zeman. Za štěkotu psů a dutí lesních rohů se prodíral pán i jeho lovci hlouběji a hlouběji. V zápalu lovu si nevšiml, že se oddělil od své družiny. Stopa vlka jej zavedla do končin, které neznal a tak viděl, že zabloudil. Marně dával znamení svým rohem, jen ticho bylo mu odpovědí. Teprve k večeru se setkal se svými lidmi. „Pane, to jsi jistě šlápl na očarované býlí, na bludný kořen,“ vysvětlil mu jeden. „Kdo přes něj přejde, musí bloudit až do slunce západu. Sám divý muž jej do cesty lidem líčí!“ Na paměť svého bloudění a strachu založil pak zeman v těch místech osadu Strašice.
Pro tuto obec prozatím další pověsti nemáme.