„Už se ten tálinckej rybník nahání Dosahá voděnka k samýmu kraji Dosahá, dosahuje, cestičku zaplavuje“, hrával ve svém vlastním nápěvu starý dudák Jan Bílek. Písničku jste ale poznali teprve, když začal zpívat tuřím hlasem. Ještě měl na skladě „Panímámo, kde je vaše dcera?“ a „Šla má milá na houby?“ Postavička to byla náramná. Malý, široký, dole krátké šmatlavé nožičky. Obličej tmavý a zarostlý. Zkrátka hotový pětimužík z pověstí. Vyučen byl ale v devateru řemeslech a stále něco kutil na malém dvorečku své chaloupky. A kdy přišlo na řemeslo desáté, poctivé dudácké? Když neměli lidé na „panskou muziku“, zavolali Bílka. Dudy začaly kvičet a hučet a ve chvilce byl kolem něj chumel tanečníků. Jednou tak sedí na svém dvorku a pro dobrou náladu si vyhrává, nohou klepe, tváře špulí. Tu mu posílají baterii piv, aby je prej vypil, neboť hostinský potřebuje prázdné flašky, aby mohl stáčet pivo. Dudák pustil náustek měchu a chopil se hrdla láhve. A tak pořád dokola, aniž přestal hrát. Když byl hotov, flašky odnesli do hospody. Jen písničky zněly stále divněji a divněji, až si dudy vzdechly a milý dudák ležel i se svým nástrojem na zemi. Když se vyspal, vyskočil jako by nic a už se zase celou vsí nesly tóny veselé písničky: Leze brabeneček z meze do meze, dej ty si, dudáčku, pozor, kam on doleze, dej ty si dudáčku, pozor, kam on doleze.
Pro tuto obec prozatím další pověsti nemáme.