Pod orlickým zámkem se rozkládal širý les, v němž prováděly své rejdy divé ženy. A právě na pasece svobodného sedláka Louly z Dlouhé Vsi. Byla tak pěkná lesní tráva a sedlák se tuze zlobil, že je vždycky ušlapaná. Ale jak tyto divoženky spatřit? Na to mu poradila jeho bába, aby nechal z konopí na Zelený čtvrtek upříst nit, právě když se čtou pašije. Pak že má jít o velkopáteční noci k pasece a mezi blízkými stromy tu nit nastražit. Udělal, jak řekla, a když na místě nitě nalíčil, ozval se z dáli čarokrásný zpěv. To už lesní ženy přitančily blíže a jedna z nich se zapletla do Loulovy pasti. Popadl ji do náruče a už s ní ubíhal k domovu. Její družky za ní stačily jen zavolat: „Sestro, kdybys všechno pověděla, jen neříkej, co toten platí, a k čemu ometené koště slouží a také neprozraď k čemu je trnková pecka.“ Sotva ji sedlák donesl domů, již se do její neobvyklé krásy zamiloval a zasnoubil se s ní. A co víc, pok jejíma rukama vše kvetlo a v hospodářství se dařilo. Tak po sedm let sloužila svému pozemskému muži. Měla však tajemný zvyk, že se díže po mísení chleba musela čistě vydrhnout koštětem. K tomu přísně vedla všechny děvečky. Ometená košťata pak skladovala na půdě. Jednou se stalo, že manželé byli na cestách a když se pozdě v noci vrátili, nestačila žena dohlédnout na čistotu díže. Jenže bez dohledu, děvečky opominuly díži vymést, a tak porušily tajemný obřad. Ráno paní domu zmizela beze stopy. Snad se ke svým divým družkám opět navrátila. Loulův statek si přesto uchoval své bohatství do devátého kolene.
Pro tuto obec prozatím další pověsti nemáme.