Jednou se vraceli dva kamarádi poněkud pozdě z pohořské pouti. V místech zvaných Pod Zaluhou spatřili v měsíčním světle koně. Když přišli blíž, zdála se jim podobná té mlynářově. Ten bujnější povídá: „To se asi pantátovo odvázala ze stáje. Nu, teď se s ní svezu pěkně až ke mlýnu“. Vyhoupl se na kobylu a ta začala náhle trapovat k řece. Marně s ní vyděšený mládenec rejdoval zpět na cestu, všechno marné. V poslední chvíli se sesmekl ze hřbetu, a kůň zmizel pod vodou. Oba vyděšení kumpáni běželi do mlýna, jako by jim za patami hořelo. Vzbudili křikem celý mlýn a pantáta se musel jít podívat do stáje. Ale jeho kobyla tam spokojeně stála. Tu se všichni usnesli, že to musel být jistojistě vodník!