Na rozcestí v touškovském lese leží veliký kámen. U něj se vždy o půlnoci zjevovala bílá panna a žalostně plakala. Jednou tudy v onom čase putoval voják, který se vracel domů z vojny. Tu zaslechl dívčí nářek a domnění, že někdo volá o pomoc, rozeběhl se k balvanu. U něj stála panna v bílém. Když se jí ptal, proč pláče, jenom vrtěla hlavou. Náhle se kámen nadzvedl a dívka pod ním pomalu mizela. Vopín ji chtěl zachytit, avšak veliká tíha balvanu mu málem přelomila ruce. Ale stačil jeho letmý dotek, aby byla panna vysvobozena ze svého zakletí.
Pro tuto obec prozatím další pověsti nemáme.