U branického rybníka býval třešňový sad k pronajmutí. V době úrody ho vždy nájemci hlídali, aby nic nepřišlo na zmar. Jednou ke starému hlídači přiběhl malý klouček a prosil o něco k snědku. Byl otrhaný, umolousaný a hubu od ucha k uchu. Šišlavě poděkoval když mu děda podal hrnek s kaší. Když se však dárce nedíval, kopl do hrnku, až z něj zůstaly jen střepy. Hlídač se rozzlobil, ale klouče už pádilo směrem k rybníku. Druhý den se v hlídačově přístřešku ukázal pro změnu stařeček a prosí o hrst třešní. Peckař pomalu leze po žebříku na strom, když tu vidí, že děda se nějak potutelně šklíbí. „To bude asi někdo od toho včerejšího spratka“ zabručel pod vousy a hned vytáhne provaz a drzého prosebníka práská po zádech. Nakonec na utíkajícího vypustí svého hlídacího psa. Jenže žebrák sebou náhle praštil o zem a je z něj zajíc, který po několika skocích zmizel v rybníce. Hlídač hned věděl kolik uhodilo: „Tihle vodníci, to je pěkná pakáž, ještě že jsem měl ten provaz udělaný z lýka, takže se mi nic nestalo.“
Pro tuto obec prozatím další pověsti nemáme.