Stál kdysi na vrchu Třemšínu mocný hrad. Jeho pán vládl nad celým okolím a patřil dokonce do družiny samotného českého krále. Jednou dostal pozvání k turnaji na Pražském hradě. I vystrojil družinu dvanácti silných junáků a všichni dostali bílého koně. Sotva rytíři odjeli, zavládlo na hradě očekávání, jak si budou před výkvětem českých i cizích reků vést. Třemšínský pán měl tři dcery a ty také netrpělivě vyhlížely návrat mladíků. Zatím na dvoře českého krále probíhalo velkolepé klání. Třemšínská družina si vedla skvěle a dokonce pokořila many krále Francie. I byli zahrnuti přízní a na jejich počest se konala hostina. Avšak Francouzi planuli vztekem a rozhodli se pomstít svou pohanu. A protože jich bylo také dvanáct a měli samé bělouše, zrodila se v jejich hlavách lest. Vydali se na Třemšín a když se blížili k hradu byli omylem považováni za domácí. I otevřely se brány a nastalo neočekávané překvapení. Cizinci rubali každého, na koho přišli, ničili síně a řádili jak bezhlaví. V nastálém zmatku podařilo se dcerám hradního pána utéci tajnou chodbou, která vedla do lesa. Když se dívky dostaly na boží světlo, rozdělily se, aby se aspoň jedna z nich zachránila. Zároveň si umluvily, že se setkají ve vsi Hvožďany. Trvalo kolik dní, než se nakonec šťastně všechny tři objaly. Ten okamžik je dodnes namalovaný na zdech hvožďanského kostela.