Jestli to nevíte, tak tejmlovská kovářka byla čarodějnicí. Pravidelně si osedlávala učedníky. Ne, že by je honila do domácích prací, ona s nimi čarovala. Vždy v noci se k některému připlížila a hodila mu koňskou ohlávku kolem krku. V tom okamžení se mladík změnil v koně a musel létat celou noc povětřím. Kovářka při tom drmolila: ,, Hop, můj vraníku, přes pole a luka, lesy a trní. Nes mě vesele, sic metlu ucítíš!“ Neptejte, jak bývali učedníci po ránu zřízení, sotva nohama pletli. Žalovat svému mistru se však neodvážili. Jeden z nich však kul pomstu. Když se zase ocitl s kovářkou na nočních cestách, přistáli kdesi v pustých močálech u jedné chýše. Pod vedlejším přístřeškem musel čekat, až skončí čarodějnický slet. Přišla ho mezitím nakrmit němá děvečka. I prosil ji, aby mu ohlávku na chvíli sundala. Sotva tak učinila, stál před ní mladý junák. To už se ke stání blížila kovářka a sotva vešla, hodil jí čeledín ohlávku na krk a už letěli spolu nazpátek, pravda, tentokrát v jiném podobenství. Když se spustili u kovárny k zemi, čeledín zahalekal: ,,Hej, kováři, vstávej, potřebuji okovat koně!“ Tu začala kovářka prosit a naříkat, neboť podkovy by z ní udělaly kobylu navždy. Když odpřisáhla, že už nebude učedníky týrat, mladík z ní sundal ohlávku a v kovárně pak konečně zavládl pokoj.