V malenickém Zámostí stávala usedlost Ševců. K ní patřily pěkné trávníky, které sousedily se lčovickými pozemky. Páni si dělali zálusk i na Ševců louku, jenže prťák byl tvrdohlavý. A tak jej tak dlouho vláčeli po soudech, až přišel na mizinu a pak žalem zemřel. Vdova se nakonec musela vystěhovat a jít prosíkem světem. Než odešla, sedla na nedalekou skalku nad řekou a prolévala hořké slzy. Přitom pány proklela. Nu a od těch dob, když se sečou panské louky za vsí, musí vždy pršet. Maleničtí říkají: „Selka pláče a neví se, kdy její slzy vyprší!“