Nad Nicovem na Popelné sídlili obři na jedné hoře. Rostly zde hluboké lesy a obři byli jejich vládci. Jenže na Šumavu začali přicházet lidé, káceli stromy a zřizovali si pole a pastviny. To všechny obry vypudilo, až na jednoho. Ten se rozhodl, že tomu učiní přítrž, a pustil se do lidí. Do slova a do písmene. Vyčíhal si se svou dcerou jednoho sedláka. Ten zrovna oral s kravkou pole. I popadla je obryně a svázala do zástěry. Když krávu i s oráčem doma vytřepali, zjistili, že jsou samá kost a kůže. Obr se rozčílil, neboť měl již velký hlad, popadl milého sedláka a bác! už letěl do údolí. Tam se šťastně zapíchl na jednom dvoře do kupy hnoje. Touto příhodou stal se proslulým po celém okolí. Nejvíc jej však sousedé chválili za to, že se stal příčinou odchodu posledního obra. Neboť ten, znechucen lidmi, vystěhoval se i se svou dcerou za ostatními obry do Alp. A tak nám po něm na Popelné zůstala alespoň Obří hora.