„Náš pantáta, dej mu Pán Bůh pokoje, vyprávěl kdysi, jak se k nám dostaly německé myši.“ Přijeli do vsi jednou potulní Cikáni. Rozeběhli se ze zvyku po chalupách, ten chtěl koupit chromého koně, onen nabízel měděný kotlík na prodej, ta chtěla hádat lidem z ruky a všichni brali, na co přišli. Jedna z nich, mladá žena, seděla smutně ve voze a v náruči držela dítě. Těžce stonalo, horkost je trápila a chtělo stále pít. „Počkej, miláčku, mé zlato!“ utěšovala dítě, „Dorla běžela, přinese nám mlíčko.“ Vtom se strhl v jednom dvoře křik, zdejší lakomá hospodyně tloukla dívku, i hrnek jí rozbila. S pláčem vracela se holka a vyprávěla, proč nenese mléko, a že vzala jen bramboru u psí boudy. Tu pozvedla se vzadu ve voze stará Cikánka a něco mumlala. Na druhý den zaplavily vesnici německé myši. Chtěli je někteří zastavit, i holemi po nich tloukli, ale vše marno. Už je tomu přes devadesát let a nejde se jich zbavit. A to všechno pro jedno necitelné srdce.
Pro tuto obec prozatím další pověsti nemáme.