V domcích zvaných Stüberhauser žili tři filutové. Ti se rozhodli, že získají poklad ukrytý v hoře Aschenberg. Jak se tak dohadovali, objevil se z čista jasna neznámý myslivec a povídá: ,,Já vám to místo s pokladem ukážu a poradím i vhodný čas k jeho vyzdvižení. Musíte mne však na slovo poslechnout!“ Muži si nedůvěřivě chlapa prohlíželi a hle, z jedné nohavice mu čouhalo koňské kopyto. Přece v nich však zvítězila lakota a tak kývli. Myslivec každého z nich škrábl do prstu a nechal je napsat krví na papír úpis. V něm stálo, že jeden z nich mu bude patřit, až poklad vyzvednou. Každý však lehkovážně pomyslel na toho dalšího, a tak vyrazili. Brzy je vedlo modré světélko až na vrchol kopce, kde se zatřpytil poklad. Tu se ozvalo ze tmy: ,,Ten poslední teď patří mě.“ Onen muž zahodil motyku a počal křičet: ,, Můj Bože, to jsem já“ a pádil z kopce dolů jak šílený. Ostatní se přidali a když doběhli domů, pořádně mu nabančili, že jim zkazil příležitost ke zbohatnutí. Nic však nepomohlo, poklad byl pryč.
Pro tuto obec prozatím další pověsti nemáme.