Dne 15. června roku 1744 šel sedlák Hostek z Nezamyslic ještě s pěti sekáči na louku u lesa Kostníku. Zasekli a v řadách postupovali vpřed. Byla ještě rosa, a tak kosy svištěly a tráva se kupila do řádek. Hospodář, již starší osoba, dostal žízeň. I zašel si k lesu, kde vedle skalky pramenila studánka. Napil se ledové vody, na chvíli si sedl a hledí na skalku. Tu jakoby se jeden kámen hnul. Zadívá se pozorněji, přistoupí blíž, sáhne na kámen a hle, je před ním otvor. Vede do hloubi země. Hostek si povídá: „Tohle je divné, že by tam byl nějaký poklad?“ Protáhne se dírou a od té chvíle nikdo už hospodáře nespatřil. Sekáči zatím dosíkli, usadili se kolem snídání. Pak začali pantátu postrádat. Hledali u studánky, hledali v lese, když se vrátili domů, také po celé vsi. Ale marně. Začali věřit, že nějak tragicky zahynul. Žena i děti plakaly, že ani nevědí, kde jejich otec leží. Minul rok. Náhodou poslala vdova opět sekáče na louku u studánky. Udělají každý řadu a brousí ostří. Jeden z nich si vzpomněl, že je to právě rok, co se jejich hospodář ztratil. A tu někdo od lesa volá: „To jste posekli málo!“ Otočili se… Hostek jde pomalu k nim. Byli jako zdřevěnělí, neboť mysleli, že je to duch. Hospodář klidně povídá: „Ještě tu nebyla Madla se snídání? Mám hlad jako vlk!“ Nejstarší sekáč drkotá mezi zuby: „Pantáto, kde jste byl celý rok?“ „Já? Celý rok? Což ti v hlavě přeskočilo?“ diví se Hostek, „jen jsem se u studánky drobet prospal.“ Sekáči počali pantátu nesměle osahávat a ještě nesměleji mu vyprávět, co se seběhlo. Všichni společně pak šli do vsi a tam doma u stolu vyprávěl ženě a dětem, co s ním bylo. Jak se napil, uviděl volný kámen a protáhl se do chodby. „Od té doby nevím, co se se mnou dělo, jen jsem se zase probudil vedle studánky,“ vyprávěl užaslým posluchačům Hostek. Nakonec se přece hladový hospodář najedl, zkřížil ruce a přímo u stolu usnul. A tak to šlo kolik dní. Stále pospával, až se jednoho dne neprobudil. I ustlali mu k věčnému spánku na nezamyslickém hřbitově.