Je tomu už dávno, co žil v Myslívě velice šikovný dudák. Jeho umění bylo široko daleko známé, a tak si jej lidé zvali, aby jim o svátcích zahrál. Jednou šel hrát na konec masopustu do Neuraz. Všichni rozjařeně tancovali a když přišla půlnoc, dudák skončil, neboť nastávala doba postní. Mladá chasa však nedbala, penězi dudáka zanášela, takže nakonec hrál až skoro do rána. A to je ještě musel rychtář rozehnat. Temnou lesní cestou si to dudák spokojeně vykračoval, v šátku mu zvonily peníze, jen hlava se mu trochu motala od nemírného pití. Tak nebylo divu, že zabloudil a spadl do vlčí jámy, které v těch dobách byly po lese nastraženy. Když se na dně probral z úleku a spočítal si všechny kosti, zrovna jej zachvátila hrůza. Naproti sobě spatřil divoké oči vlčí. Rázem vystřízlivěl a počal se modlit ke všem svatým. Zatím co odříkával modlitbičku, vzpomněl si, že prý vlci mají rádi muziku. A už spustil pěknou skočnou, takže po chvíli počal vlk kolem dudáka vesele skákat. A tak náš dudák musel hrát až do svítání. Teprve tehdy jej přišel vysvobodit hajný, přilákaný tou zvláštní lesní muzikou. Vlka zabil, dudáka z jámy vytáhl a domů doprovodil. Tam, v teple u kamen, se pak dudák dušoval, že už nikdy nebude o masopustním úterý hrát přes půlnoc.