Putimský hastrman

Jedné pošmourné listopadové noci jel poslední mleč z putimského mlýna cestou do Pasek. Vůz kodrcal tmou plně naložený moukou a otrubami. V některých mlýnech si totiž lidé museli semlít své zrní sami. A tak náš pacholek, když domlel poslední pytel, vydal se s volským potahem na cestu zpět. A tu, bylo to zrovna na hrázi Podkostelního rybníka v Putimi, stojí před potahem panáček. Vedle panáčka truhlička. Panáček zahuhlal: „Prosím jich, svezou mi túdlectu kysnu?“ Pacholek zastavil: „Počkejte, já vám ji pomůžu hodit na vůz.“ Panáček divně poskočil: „Ne, ne, já sám!“ A tak vyrazili. Voli s vozem a náš hrdina s doprovodem podél nich. Ale volům se šlo jaksi těžko, jako by táhli vozy dva. Projeli Tálínem, potom kolem Velkých topolů, až se dostali k rybníku Lubu. Do ticha, rušeného jen funěním volků, najednou panáček zapískne: „Stát, už jsem tu,“ a hnal k vozu, truhličku sundal a chystal se jít po svých. Pacholek se diví: „Pro pána jána, co tu budete dělat u těch rybníků a teď vo půlnoci?“ Podivný mužíček zašermoval dlouhým prstem: „Já nejsem člověk jako vy! Já jsem hastrman a stěhuju se do tohodle rybníka s celou svou parádou. Já sem jdu utopit Zelenkovům z Pasek kobyly. A až je utopim, potom se vodstěhuju tadyhle do Ouhele a tam už zvostanu!“ Po těch slovech se pacholek zpotil. Vzpamatoval se teprve, když se ho hastrman zeptal: „A co za to, že mě svezli kysnu?“ „Ále, copak byste mi dával,“ povídá kočí a přitom pošvihává voly, už, už, aby byl pryč. „Jen se neupejpaj. Tak teda povídám, z celýho jejich pokolení až do sedmýho kolene se nikdo neutopí.“ To zaskřehotal a rozplynul se v temnotě.

Prameny a literatura

  • Tomáš Staněk, dva sešity povídaček, rukopis 1940-60

Další pověsti z této obce

Informace k pověsti

  • Kategorie:
    Démonologické
  • Obec:
    Putim
  • Okres:
    Písek
  • Region:
    Písecko
  • Kraj:
    Jihočeský