V těch časech, kdy byli na světě jen obři, žil jeden z nich i se svou dcerou na vrcholu Třemšína. Jednou se obryně zatoulala dolů do údolí a tam se překvapeně zastavila. Před ní nějaký maličký dvounohý tvor popoháněl dva tvory čtyřnohé, stále sem a tam a za ním se leskla čerstvá zem. Obří dcera se rozhodla, že tu živou hračku odnese domů. Popadla oráče i s kravami – a šup s nimi do zástěry. Doma to překvapení vysypala před obřím tatínkem. Obr zvážněl a začal vykládat: „Musíš je vrátit zpátky, neboť se starají o zemi a pěstují obilí pro výživu. Neboť i my, až pobijeme všechnu lesní zvěř, budeme z jejich práce živí. Hned je odnes, kdes je vzala.“ Obryně se ulekla, zaplakala a spěchala dolů pod obří hrad a tam na nedooraném poli zase vše položila. Smutně se vracela domů a doprovázela ji lesní píseň vlků.