Kdysi dávno dosadili páni z Třemšína na Věštín rodinu lovce z východních zemí. Byli snědí ti manželé – i jejich syn. I divnou řečí mluvili. Muž jmenoval se Srban. Rodiče stárli a mladík mužněl. Byl však stále zachmuřelý a nemluvný. V nedaleké Bukové žil včelař, který měl kopu dětí. Nejstarší z nich byla Lidina, děvče jako květ. Ta upoutala černé oči mladého lovce. Lovec čím dál častěji docházel do Bukové, jenže divoký, cizokrajný zjev mladíka děvče lekal. Mladý Srban dlouho přemlouval její rodiče, až jednoho dne se rozhodl požádat o její ruku. Jako by to Lidina tušila, utekla z chaloupky a šla, kam jí oči vedly. Nakonec zabloudila do divokých skal a nevěděla jak dál. V úzkosti prosila svého bůžka o pomoc. Tu se skála rozevřela a ona proběhla na druhou stranu. A právě včas, neboť mladík se vydal po jejích stopách. Jak se však skála bortila, zavalil velký kámen Srbana a jen díky jeho veliké síle nezemřel na místě. Cítil, jak z něho život pomalu vyprchává. Vyděšené děvče bylo ukryté v malé jeskyni a na oba dva se snášela noc. Ráno se rody vydaly hledat své děti. Prvního našli nebohého mladíka. Dopravili jej domů a jen s pomocí báby kořenářky zůstal naživu. Žel, přišel o jednu nohu. Lidinu pak objevili spící v jeskyni. Zdálo se, že se cesty obou mladých lidí rozdělily. Jenže od té události se Srban celý proměnil. Z divokého lovce se stal rozvážný a milý muž. Také dívka zpytovala svědomí, neboť svým nerozvážným útěkem zkazila život mladému člověku. Po čase začala Lidina Srbana navštěvovat a hle – zamilovala si jej, jako by si byli souzeni. Potom přišla na řadu svatba a děti. Narodili se jim odvážní chlapci. Dva odešli v dospělosti jako lovci na jiná panství a nejstarší se pak stal psovodem u rožmitálských pánů. V lesích u Bukové můžete i dnes najít puklou skálu, která byla svědkem tohoto příběhu z pohanských časů.