Chodívala kdysi teta kovářka k porodům. Jednou se vracela z Vrbice, a když přišla k Židovskému rybníku u Přečína, byla již noc, jen jedna žába hlasitě skřehotala. Tu jí porodní bába odpověděla: ,,Pominutá žábo, co mne strašíš? Až se budeš žabit, já ti přijdu babit.“ A ku podivu, zanedlouho k ní na noc přišel mužík, aby přišla k jeho ženě v těžké hodince. Sotva přišli k rybníku, teta div strachy neomdlela. To už vodník vyndal proutek a šlehl do vody, která se hned ztratila. Suchou nohou pak vešli do světnice na rybničním dně. Kovářka hastrmanku obsloužila, a když se měla k odchodu, vodní žena jí poradila, aby za práci žádala jen trochu smetí, které si na dně sama namete. Dostala, co chtěla, a vodník ji doprovodil na zem. Když přišla domů, smetí se proměnilo ve zlato!