Zvíkovský purkrabí měl devět synů. Všichni i s posádkou statečně hájili svěřený hrad proti husitům. Na konci těch válek byla táborská sirotčí vojska přemožena, ale lidé v okolí stále drželi proti hradu. A v tom čase se na rytíře Mikuláše z Krchleb i jeho rod sneslo prokletí. Chtěl ze Zvíkova poslat svého nejstaršího syna za králem Zikmundem, aby mu nadále přísahal věrnost. Jenže tento rodinný posel se zřítil i s koněm z dřevěného mostu do vod Otavy a utonul. Bylo pláče a naříkání, avšak otec trval na své vůli. A tak jel jeho druhorozený. I on však skončil ve vlnách a tesklivě zněl zvon z kostelíka sv. Mikuláše v Podhradí. Třetí, čtvrtý i pátý syn zahynuli v příštích dnech stejnou kletbou. Nakonec se zbylí čtyři synové vydali ruku v ruce na ten začarovaný most. Šli pěšmo a v hrůze příštího. Žel! Uprostřed řeky je zasáhla vichřice a smetla je i s mostem do divokého proudu. Nikdo nevysloví smutek rodičů. Devět dní vyzváněly hrany, devět kněží sloužilo zádušní mši. Tam pod mocným hradem dal šedivý rytíř Mikuláš postavit při soutoku Otavy a Vltavy na malé skalce devět dřevěných křížů. A když je vzal čas, hlídala to místo smutku malá boží muka.