Skláři, to byla čeládka zkušená a světem protřelá. Jeden z nich ve sklárně na Vogelsangu s pomocí ostatních vyfoukal skleněnou postavu muže. Jen jen mluvit. ,,Teď mu strčíme do ruky svící a zapálímě knot. Až světlo dohoří, muž obživne“ vysvětloval pokušitel. Skláři udělali, jak bylo třeba a navíc průsvitnou postavu zamkli do dubové skříně. Za notnou chvíli začal plamen olizovat skleněnou ruku a bolest probudila divnou bytost. Ta začala bušit do dveří almary a strašlivě křičela: ,, Pomozte, pomozte!“. Ale skláři neměli slitování. Jenže skleněný golem začal vydávat tak strašlivý hluk, že to už nemohli vydržet a utekli do blízkého lesa. Když se ohlédli, sklárna stála v jednom plameni. S ní shořela i všechna stavení kolem. Účastníci tohoto rouhání se rozešli do světa a ještě tam je pronásledoval neblahý osud. Prokletí skleněného muže.