Jednou podél Otavy táhla tlupa cikánů. Tenkráte po zlatých dolech ještě nebylo ani potuchy. Nikdo nechtěl divoké pocestné ubytovat, až jeden místní pro ně připravil nocleh v komoře. Tam také v koutě spala zdejší služka. V noci ji probudil šramot. Jeden z tlupy se vytratil ven s prázdným pytlem. Za hodinu se vrátil s ,,lupem“ . Sotva pytel vlekl. Když jej rovázal, byl plný zlata. Služka vyskočila na nohy a ptala se, odkud je to zlato. Cikán jí prozradil: ,,Zdejší lidé časem zbohatnou, ale zatím to nesmíš nikomu povědět. Jinak na vaše městečko přijde vždy neštěstí, jakmile se zde náš lid utáboří!“ Když cikáni odtáhli, služka běžela s očima na vrch hlavy a všechno hospodáři vybreptala. Nu, a v Rejštejně pak vždy hořelo, jakmile se tam cikáni objevili.