Kdysi žil v pustých lesích na hoře Březníku starý poustevník. Léta schýlila jeho postavu, vybělila vlasy a vousy, ale život v modlitbách mu stále udržoval jiskru v oku a mladistvou duši. Poustevník sem ale přišel před lety s tím, že z této pustiny vyžene všechny ďábly a zlé duchy, kteří zde měli své rejdiště. Nejvíce poustevníka Šebíře, tak se svatý muž jmenoval, nenáviděl jeden pekelník, který sídlil na hoře Lužné. Proto zasypal vedlejší jezero kamením, aby měl k poustevníkovi blíž a mohl ho pokoušet ve dne i v noci. Nejčastěji řádil v malé poustevně kolem půlnoci, kdy se Šebíř modlil za ty, kteří ztratili svou duši. Jednou se tam objevil ohromný medvěd sršící ohněm. Pak k němu vlétl sám ďábel a za příšerného řevu se spolu rvali. Když pekelník medvěda zkrotil, ten si vlezl do kouta poustevny a až do svítání rušil Šebíře hromovým bručením. Jindy se zase zjevily před starcovýma očima luzné dívky a tančily při neviditelné muzice. Nakonec ďábel přivedl do poustevny zástup kostlivců, kteří za chřestění svých hnátů zpívali své záhrobní písně. To už bylo na trpělivého starce příliš, popadl veliký klokočový růženec a za výkřiku: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“ začal tu verbež řezat. Pekelník se svíjel pod náporem ran a sliboval, že už dá poustevníkovi navěky pokoj. Potom vyrazil střechou pryč a za ním všechna pištící a skuhrající havěť. Od té doby již nemělo zlo nad Šumavou takové moci.