V Hlavňovicích žili staří bezdětní manželé. Byli spokojeni na své hospodě a každému rádi vyhověli. I usnesli se, že uspořádají hostinu a pozvou na ni své dobré přátele, neboť vyměřený čas se jim krátil. Ustanovili datum na výročí své svatby a pilně vše připravovali. Dědoušek se vracel z pochůzky, a tu vedle cesty na topolu uviděl oběšence. I lítostivě mu pravil: „Vídíš, vidíš, kdybys byl počkal, já bych tě na oběd jistě pozval.“ Tu zašeptal vítr v listí: „Děkuji za pozvání. Přijdu.“ Starý hostinský se vyděsil a klopýtal domů. Hned se svěřil dobrému sousedu a ptal se, co a jak. Ten mu poradil, aby pro všechny případy prostřel o jeden talíř víc. Přišel den hostiny, přátelé se scházeli, jedli, pili, rozprávěli, dobrou chvíli spolu měli. Až do okamžiku, než přišel podivný neznámý, který mlčky usednul k jídlu. Pak odbila půlnoc a poslední host pravil tiše k hostiteli: „Za rok a den přijď k topolu!“ a zmizel. Minul rok a stařeček stojí u topolu. Zdáli zahrčel kočár, zastavil a dveře otevřel náš známý neznámý. Jeli dlouho, až zastavili a ten člověk stařečka vede do ozářeného sálu plného spíše stínů než živých lidí. Starý hostinský jen otvíral oči, tak takovouhle hostinu by nevystrojil ani za nic. Chutnalo mu výborně a když bylo po jídle, odvedli ho opět do kočáru a jedou zpět. Jako vichr ujížděli a byli u topolů. Stařeček vystoupil, chtěl poděkoval, ale spřežení zmizelo jako sen. Už se těšil, jak si večer popovídá se svou ženou o tom dni plném překvapení. Když přišel na náves, domy nepoznává, jen jeho hospoda vypadá jak jindy. Vejde dovnitř a rozhlíží se, jeho žena nikde. Samé cizí tváře! Ptá se po ní, ale nikdo ji nezná. I rozzlobil se: „Prosím vás, jsem tady dobře u Maštálků nebo ne?“ „Jste, jste. Tak se tu ještě pořád říkává, ale poslední Maštálka odešel prý jednou do světa a už se nevrátil, však je tomu letos právě sto let.“ „A jeho žena?“ ptá se třaslavě stařeček. „Ta se vbrzku utrápila a ustlali jí na hřbitově.“ I vydal se za ní, chodí mezi hroby, tu jako by ho něco táhlo dolů, kleká k zapadlému hrobu, tělo klesá… a duše odlétá k nebesům.

Prameny a literatura

• Vyprávěl Antonín Vlasák z Hlavňovic, zaznamenal Adolf Daněk in Rukopisná sbírka SOkA Strakonice

Další pověsti z této obce

• Hořící dub - Jednou šel sedlák lesem na noc. Byla už tma jako v pytli a on…
• Poklad bílého koně - U Truhlářů kdysi rostla hruška ovesnička. Když ji dávný prapředek…
• Chůze po rakvi - V okolí Hlavňovic se kladou na pěšinách přes potoky prkna z rakví. Ta…

• Kategorie:
  Člověk a osud
• Obec:
  Hlavňovice, obec
• Okres:
  Klatovy
• Region:
  Sušicko
• Kraj:
  Plzeňský