Za vojny roku 1747 leželi ve Volyni Francouzové, byli zesláblí, měli mnoho raněných, a tak mezi nimi vypukla cholera. Měšťané se báli, že vymře celé město, ale brzy přišlo rozhřešení. Na Volyň udeřili naši vojáci a většina Francouzů padla. Pár hloučků uteklo směrem na Bavory. Volyňáci vykopali dlouhé hroby za městem a tam nebohé pochovali. Uběhl jeden lidský věk, pamětníci pomřeli a zůstala o tom válečném roce mezi lidmi jen slabá povědomost. Poblíž bitevního pole si postavil svůj domek syn zdejšího měšťana Poše. Jakmile byla chalupa připravená k nastěhování, zašel si mladý Poš do hospody, aby tu událost oslavil. Když měl dost, napadlo ho, že by se v novém domku poblíž strakonické silnice mohl rovnou vyspat. A hned se tam vydal. Když prošel prázdnými světnicemi, svlékl kabát, dal si ho pod hlavu a za chvilku spal, jako by jej do vody hodil. Najednou se mu zdá, že slyší troubení, řehtání koní, křik a řinčení. Probudí se, vyskočí, mne si oči – nastojte! Venku na lukách světlo jako ve dne a v něm zuří lítá bitva. Jeden pluk v podivném kroji a třírohých kloboucích pálí z vršku z děl. Do výbuchů se mísí jásot i sténání. Tu zavál podivný ledový vítr, který sice ochladil hrůzou zpocené čelo mladíka, ale zároveň odvál to hrozné vidění. Jen měsíc polévá svým světlem šťavnatá luka. Do rána nebylo na spánek ani pomyšlení. Zavčasu běží na radnici a vypráví tam svůj zážitek. Jak ale radní uslyšeli, že byl mládenec předtím v hospodě, jen mávli rukama. Poše vyprovodili, a že tam pošlou večer ponocného a strážného serbusa. Ti už si s tím poradí. Mladík šel do starého spát a stěhování zatím odložil. V noci se najednou ozval u radnice dupot. To se s úprkem vraceli ponocný se serbusem – oba bez čepic i zbraní. Je také vyděsila záhadná bitva před Volyní. Pak si to šel ozkoušet jeden nevěřící radní, ale dopadlo to s ním úplně stejně. Tak z radnice dopsali do Prahy, zda tam nemají v muzeu nějaké vyobrazení z té dávné vojny. No a pak se na to všechno pomalu zapomnělo. I manželé Pošovi už bydleli ve svém novém domku a na půlnoční bitvu si zvykli. Časem vojáci bledli a nakonec se jejich obraz ztratil. Minul rok a na volyňskou radnici přišla obrázková kniha s vojenskými mundúry všech dob. I byli předvoláni všichni svědkové těch zjevení a ti shodně ukazovali na obrázky, které představovaly vojíny z časů Marie Terezie.

Prameny a literatura

• Pozůstalost Adolfa Daňka, SOkA Strakonice

Další pověsti z této obce

• Není všechno zlato, co se třpytí - Při Volyni stával pěkný mlýn. Dobře se tam dařilo a zlaťáky cinkaly v…
• Anděl strážcem - Nad Volyní vypíná se kostelíček Anděla Strážce. Kdysi tu po stráních…
• Ze sklepení k nebi - Volyňské náměstí je celé podsklepené labyrintem chodeb. Kdysi za…
• Vojanský oheň - Za Volyní po levé straně cesty na Strakonice stojí nenápadný křížek.…
• Hastrmanní dukát - Byl jeden hastrman přímo v loukách u města. Tenhle ovšem nelákal lidi…
• Bílá paní pod Mašličkou - Kolem volyňského hřbitova šel kdysi sedlák Pravda ze Starova. Bylo…
• Nářek světýlek - Okolo vrchu Vůstrého u Volyně se objevovala v noci světélka. Jednou…
• Dítě s lampou - Hokynářka z Volyně se vracela z nákupu ze vsí. V nůši si nesla máslo,…
• Poslední vodník volyňský - Při obecním mlýnu ve Volyni hospodařil jeden vodník. V noci se plížil…
• Na Zlatnici - Kdysi v lesích nad Volyní sídlil loupeživý rytíř. Na odlehlém místě…

• Kategorie:
  Revenanti
• Obec:
  Volyně
• Okres:
  Strakonice
• Region:
  Volyňsko
• Kraj:
  Jihočeský