Hokynářka z Volyně se vracela z nákupu ze vsí. V nůši si nesla máslo, tvaroh i vajíčka. Tma houstne, až není vidět na krok. Tu si žena pomyslela na světélka, ta by jí hezky posvítila na cestu. Ve chvilce je světýlko tu, jenže hokynářka o tu hrůzu nyní nestojí a pospíchá, aby už byla ve městě. A nůše je těžká, jako by kamení nesla. Konečně vyšla z lesa, světýlko nikde, a tak na chvíli sundala nůši, aby si odpočinula – a div se hrůzou neskácela. Na nůši sedí malé děťátko, na prsou mu hoří lampička. Tu se žena vzchopila a hlesla: „Aby tě Pán Bůh vysvobodit ráčil, ubohá dušičko!“ V tom okamžiku lampička zhasla a dítě zmizelo, neboť duše došla pokoje.