Na hoře Libín stával kdysi hrad, ze všech stran obklopený nádhernou zahradou. Dlouho tu pán se svou čeledí pobýval v míru, než do krajiny vtáhla cizí vojska. Jeden z vojů hrad oblehl, dobyl a vyplenil. Po krásném sídle zůstaly hořící trosky a ležící mrtvoly. Po čase na ruinách vyrostl hustý les a lidé z okolí na toto místo zapomněli. Jednou tudy šlo děvčátko na jahody. Při sbírání však dítě zabloudilo a dalo se do pláče. Volalo žalostně maminku, ale jen ticho mu odpovídalo. Tu se před ním zjevila krásná paní celá v bílém, usmála se a něžně vedla děvčátko do rozkvetlé zahrady plné lidí v přepychových šatech. Pod stromy se kolem záhonů s čarovnými květinami proháněla ochočená zvířátka. Žena si s dítětem chvíli hrála a když opět zatoužilo po mamince, vzala je za ruku a vedla z hory dolů. Na vozové cestě se s ním rozloučila a zmizela. Děvčátko utíkalo, jen aby už bylo doma. Když přišlo do své vesničky, všechny domy byly jiné a také z lidí nikoho nepoznávalo. Teprve po dlouhém hledání našlo dítě svůj rodný dům, ale úplně přejinačený. Vždyť i malá lipka před vraty vypadala dnes jako starý mohutný strom. Když vešlo do jizby, úplně cizí paní se na ně obořila. Děvčátko vyběhlo na náves a plakalo. Když řeklo lidem své jméno, jen nějaký stařeček si vzpomněl, že taková rodina zde kdysi před mnoha lety bydlela. Tu sedláci potřásli hlavou a šli k panu faráři, který počal hledat ve starých kostelních knihách. Nakonec našel na jednom vetchém listu poznámku, že právě před sto lety šlo dítě místního pohodného do libínského lesa na jahody a zůstalo nezvěstné. Tu podivili se všichni, politovali sirotka a vzali si ho za své.