Vyprávěl mi jeden potomek slavného mlynářského rodu, že přišli o mlýn, když bylo přehradou zatopeno vltavské údolí. Ten mlýn byl prazvláštně zakoupen. Předtím vlastnili mlýn ve Lčovicích na horním toku. K mlýnu patřil hastrman, ale nijak se neprojevoval. Až jednou… Našel ho ve slupu – pasti na ryby – zdejší stárek. Že by tam chodil pytlačit? A tak se po něm stárek ohnal sochorem. Vodník se zamračil a byl ten tam. Večer to dal stárek k lepšímu, když chasa seděla okolo stolu. Ale nikdo mu nevěřil. Už se rozcházeli na noční mletí, když tu se mlýnské kolo zastavilo. Vyběhli k náhonu, ale voda se pěkně žene, jen kolo stojí jako přilepené. Prolezli celý mlýn, ale na nic divného v soukolích nepřišli. Ráno, když zazněl zvonek blízké kapličky, kolo zavrzalo a začalo se zase točit. V tom má jistě prsty hastrman! Nejhorší bylo, že to tak šlo každou noc. Číhali na škůdce, pasti na něj líčili, ale dlouho trvalo, než uvízl v lýčené smyčce. Trhal sebou a házel jako úhoř, ale brzy zkrotl, když jej celého svázali lýkem a pověsili na bidlo nad pec. Zle se dařilo hastrmanovi, neboť bez vody slábl víc a víc. Otec mlynář přísně zakázal podat mu byť jen kapku vody. Každý večer se ho mlynář ptal: „Dáš nám pokoj? Vystěhuješ se?“ Vodník jen koulel očima a vrtěl hlavou. Ne a ne! „Dobrá,“ uškliboval se pantáta, „na prášek tu uschneš.“ Avšak hastrman doufal. Jednou za ním přišla mlynářova dcera do světnice. Nikde nikdo, jen hastrman se trápí nad kamny a očima ji prosí. I slitovala se nad ním a přinesla mu hrneček vody. Jen se vodník napil, provazy přetrhl jak nitě, zavýskl, až dívku píchlo u srdce a ztratil se. Marně se na děvče zlobili, marně nešťastnice slzy prolévala. A mělo být ještě hůř. V noci se opět kolo zastavilo a ve mlýnici se ozývaly takové rány, že nikdo z palandy ani nos nevystrčil. Až za svítání se tam šli podívat a vidí spoušť. Koš rozházen, obilí rozmetáno, mlýnské kameny puklé a nářadí na padrť. Mlynářka začala naříkat a hned se chtěla stěhovat pryč. Bála se o muže, co kdyby ho hastrman utopil. Ale mlynář nechtěl ani slyšet, a že prý hastrmanovi ukáže. Druhý den se dal pláčem rodiny obměkčit, neboť ve mlýnici bylo přes noc opět zle. Když vůz s jejich majetkem vyjel ze dvora, ohlédli se všichni naposled za domovem a plačky kráčeli za nejistou budoucností. A tu se úvozem belhá stařeček, a když mimo něj mlynářská dcerka šla, hodil jí něco na krk. Byla to šňůrka perel, těch nejvzácnějších, odměna za to, že se slitovala nad hastrmanem. A za ty perly koupili si mlýn na Vltavě.

Prameny a literatura

• Pozůstalost Adolfa Daňka, SOkA Strakonice

Další pověsti z této obce

• Poklad na Věnci - Na vrchu Věnec nad Lčovicemi je tajuplné místo, kde stával starý hrad…
• Pan Hýzrle z Chodů u zázraku byl - Když se manželka Jindřicha Hýzrleho z Chodů chystala k porodu, často…
• Létající zlaté klíče - Na hradišti Pržmo se skrýval poklad. Byl uchováván v jedné či více…
• Vojanský příběh - Roku 1742 po bitvě u Čkyně byl donesen do lčovického zámku raněný…
• Vyvolávání čerta - U Stuchlíků přechovávali černou knihu. Jednou tam chlapi ze vsi zašli…
• Můra - Ve Lčovicích u Hanzalů měli asi dvouletého chlapce. Často se ze…
• Divý muž - Jednou žil ve Lčovicích jeden lakomý sedlák. Měl pár pěkných koní a s…
• Výměna - Jednou hnal obecní slouha krávy na pastvu a měl sebou malého synka,…
• Klíč k pokladu - Na zámecké zdi směrem do dvora býval pod střešní římsou vyobrazen ve…
• Čarování u Stuchlíků - U Stuchlíků mívali černou knihu. V ní stálo, že kdo dojde na hřbitov,…
• Smutný kůň - Jistý sedlák ve Lčovicích choval koně. Jednoho z nich chodívala v…

• Kategorie:
  Člověk a osud
• Obec:
  Lčovice
• Okres:
  Strakonice
• Region:
  Volyňsko
• Kraj:
  Jihočeský