Když hrad Kašperk opustila poslední posádka, stal se na nějaký čas doupětem čtyřech loupežníků. Ti po okolí rozsévali strach a hrůzu a jejich zločiny nebyly zapomenuty. Za trest museli po smrti strašit po již pobořených hradbách. Tři z nich se každý pátek zjevovali v troskách pevnosti, avšak místo hlavy lidské měli zobany havranů. Krákali tak příšerně, že se lidé báli chodit kolem hradu. Jednou se sem zatoulal myslivecký mládenec a na strašidla vystřelil. Zaduněla rána, jenže mladík se svalil na zem a zůstal ležet jako mrtvý. Když se probral a křísil své smysly ve studánce, zahlédl na hladině svůj obličej. Jak se zděsil. Z tváře mu výrůstal veliký zobák. Pokorně nesl po dlouhá léta své zohavení a výsměch lidí. Jako by ta příhoda byla beze smyslu. Avšak během času bylo slyšet zakleté havraní muže nad Kašperkem stále méně, až trosky hradu zase opanovalo ticho. V té době nebohý myslivec zemřel. U Kašperku zrovna káceli stromy tři dřevorubci. Tu se nad lesy vznesla divná píseň tří havranů: ,,Myslivce s havraním zobanem teď zrovna kryje čerstvá zem Přej jeho duši klid a mír, vždyť nás prokleté vykoupil!“ A bylo s podivem, že jindy černí havrani měli nyní peří sněhobílé. A ještě jinou zazpívali: ,,Byli jsme čtyři loupežníci, poslední spáse uniká Dejte zde pozor, lidé všici, jen nesedlejte vraníka!“ To bylo naposledy, co bylo kdy slyšet to strašidelné krákání. Zato čtvrtý rytíř děsil noční chodce v podobě obrovského divokého hřebce. Oči měl jak lucerny, z hřívy a ocasu mu sršely jiskry. Rudými podkovami tepal zem a z nohou mu trčely zlaté ostruhy. Vždy o půlnoci vylétl branou z hradního nádvoří, děsivě zařičel a jal se pronásledovat pocestné. Lákal je, aby na něj sedli a když poutníci zděšeně utíkali, zuřivě se obrátl na cestu zpět. Vždy jej pak doprovázela divá bouře, která se snesla na lesy. Pak vše utichlo a kůň zmizel v hradu. Černý kůň se pomalu měnil v bělouše. Naposled jej lidé viděli někdy kolem roku 1790, jak stálo v jedné kronice.