Švanda dudák Strakonické dudy hučí, že mně holka šátek půjčí. Půjčím, půjčím, anebo nic, já jsem holka ze Strakonic. Obdivu krásných panen si Švanda při muzikách užil dost a dost. Přece však nejraději měl své dudy a dudácké umění přičinlivě zdokonaloval.~Jeho dudařský kumšt byl rozhlášen široko daleko po celém Prácheňském kraji. Dudáci dříve sluli kajdoši, neboť jen na malé dudky i kajdy hrávali. Takové měl i Švanda, ale často se při muzikách valně zadýchal, neboť měly kajdy málo vzduchu v míšku. I sestrojil sám dudy hrubé o dvou stýblech i píšťalách, měch větší z něhož hrubá trouba rohová se točila, takže, když nadmul stéblem měch, bylo dosti větru ku hraní a on mohl sobě odpočinout. Takové dudy pak hrály jako kůry andělské a Švanda byl všude zván a uctíván. Dodnes se říká: „Pojďme tam, bude Švanda!“ Doživ se dva a osmdesáti let, zemřel ve Strakonicích. Ke hrobu provázelo jej dvacet dudařů ze Slaníka, Hajské, Ptákovic, Kozlova, Hubenova, Vohrazenic, Bratronic a při kapli sv.Kříže na Kalvárii byl pochován. Jeho dudy pak v kostele sv.Prokopa byly v záoltáří pověšeny. Však se zpívá: V Strakonicích za oltářem, leží dudy i s dudařem. Kdo nevěří, ať tam běží, však tam ještě dudař leží.