Byla filipojakubská noc a soused Konopka se vracel z Vimperka domů. Vykračuje si bos, boty přes rameno, aby si je šetřil. Přichází ke Štítkovu, a tu spatří cosi bílého v místě, kde stojí křížek. Strašidlo nebo duch? Konopka je však kurážný chlap, a tak jde dál. Po pár krocích uviděl na kříži babu. Visí hlavou dolů a modlí se Otčenáš pozpátku: „Amen zlého od nás zbav ale pokušení v nás neuveď a…“ Souseda až z toho píchlo u srdce, ale vzchopil se, aby její čáry překazil a zvolal: „Chval každý duch Hospodina!“ Baba po těch slovech sletěla z kříže, ale hned byla na nohou a skočila po Konopkovi. Zaryla mu drápy do ramen a sípá: „Povíš-li to živé duši, žes mne tu viděl, pošlu na tebe zlou nemoc nebo ti všechen dobytek popadá!“ „Nepovím živé duši,“ zařekl se vyplašený muž. Baba zmizela v poli a Konopka chvátal, aby už byl doma. Dobře totiž babu poznal a ona jeho určitě také, vždyť se o ní říkalo, že je napůl kočka a vidí i ve tmě. Na druhý večer sedí soused v hospodě a k něčemu se odhodlává. Pak přece vyskočil, šel ke sloupu uprostřed světnice a mazaně prohlašuje: „Žádnému jinému, jen sloupu samému povídám, že kovářka je čarodějnice! Včera lezla po kříži a modlila se Otčenáš pozpátku!“ Tak byla prozrazena, a přitom nesměla nic Konopkovi udělat, neboť slíbil, že neřekne nic živé duši. Ale, řekněte sami, má-li sloup duši? Celá hospoda se po té novině vyhrnula na náves a táhli do kovárny. Jenže baba byla fuč, prý odešla na vrch Věnec, snad aby tam sloužila peklu. A brala si na cestu koště. Všem bylo jasné, kolik uhodilo. Kovářku od té doby už nikdo ve vsi neviděl.