U Sýkorovského mostu se často zjevoval vodník. Časem k němu přibyla vodní žínka a děťátka jako žabátka. Zvláště hastrmanka tu líčila na chasníky. Jel tudy jeden mládenec a ptá se sličné žínky, která seděla na mostku: „Čípak jsi?“ Jenže koně tuší divou bytost, stříhají ušima a plaší se. Hastrmanka se jen směje a za chvíli zmizí jako pára. Příště si už dívčice přisedla rovnou na vůz. Jedou spolu, rozprávějí a než dojeli do vsi, už ji mladík žádal, aby se stala jeho ženou. Zamyslela se na chvíli, a pak pravila: „A nebudeš mi nikdy vyčítat, čí jsem?“ To jí zamilovaný bloud slíbil a povídá: „A teď se mnou pojeď rovnou k mým rodičům.“ „Ne, ne,“ kroutí hlavou žínka, „ještě poslední zkoušku! Přivez tři obruče a hodíš je přes moji hlavu. Prasknou-li, budu tvá!“ Seskočila z vozu, otočila se a zavolala: „Budu čekat u Sýkorovského mostu.“ Chasník jel s koňmi jako divý a ve chvilince byl zpátky. U mostu spatřil dívku a pevnou rukou přes ni přehodil tři obruče – všechny praskly! Hastrmanka se líbezně usmála, podala mu ruku a zašeptala: „Teď jsem tvá, ale nezapomeň, co jsi slíbil.“ Minulo několik let. Na statku manželů se všechno dařilo. Čeho se dotkla pilná ruka hospodyně, vše jen vzkvétalo. Takové štěstí je však pro mnohé zkázou. Hospodář si pomalu odvykl pracovat a spoléhal se na čarovnou píli své ženy. Často zavítal do hospody a nevracel se před půlnocí. Jednou se na ni utrhl: „Sama neumíš nic, vždyť jsi z rodu hastrmaního, který lidem jen škodí!“ Zaplakala mladá žena, rozloučila se s dětmi a navždy odešla ze statku. A protože do vody se vrátit už nesměla, zmizela v lesích pod Boubínem. Vyřkla prý kletbu nad rodem svého nevděčného muže, aby pět pokolení bylo nešťastných jako ona a teprve ze šestého budiž kletba sňata. A opravdu, všichni z toho statku dodnes nešťastně bloudí světem a prolévají slzy, stejně jako jejich pramáti – hastrmanka.