Jedni hospodáři dělali sena pod Kněžským lesem. Podél louky tam teče potok, v němž bydlely hastrmanky. Klidně si tam hospodařily, plínky sušily a zadělávaly si na chléb. Sekáči halekali na ty ucourané ženské: „Naspoř Pán Bůh na bochníček!“ Hastrmanky odpověděly: „Dejž to Pán Bůh,“ a mísily těsto dál. Za nějaký čas přinesly hastrmanky na louku lidem bochník chleba a jedna z nich připomněla: „Prostředek si vezměte, ale co po stranách odřežete, nám odevzdáte.“ Potom zmizely v potoce. Sekáči se zaříli dle vodnických pravidel a přinesli při odchodu domů hastrmankám skrojky chleba. Z potoka se ozvalo: „Dobře, že jste nám zbytek chleba dali. Kdybyste všechno snědli, musely bychom vás utopit!“ Od té doby nikdo ty hastrmanky vícekrát v těch místech neviděl.