Za časů nevolnictví se často sedláci bouřili. Nejinak tomu bylo s poddanými města Písku. Když už nevěděli kudy kam, začali rozhlašovat, že utečou ze svých statků a přestěhují se do píseckých lesů. Když se je vydali hajní nahánět, nenašli tam nikoho, ba ani lišky a jezevce, neboť ti už se dávno proháněli v císařském zvěřinci na Pražském hradě. Přece však selská hrozba pomohla a sedláci dostali robotní úlevu. A tak „lišky podšité“ a „jezevci pálení“, jak se mnohdy sedlákům říkávalo, přechytračili aspoň jednou své panstvo.