Za hrůzyplných časů třicetileté války vyjely jednou z Písku vozy s utečenci. Vezli na žebřiňácích to nejvzácnější, co v rychlosti stačili zachránit. A protože jim byli v patách Švédové, dostali na svůj doprovod dvanáct rejtarů z místní posádky. Tehdá s nimi byl i páter Albrecht Chanovský. Uprchlíci štvali svá spřežení směrem na Týn, ale jízdní Švédově byli rychlejší. Když dojeli až k obsazenému mostu přes Vltavu, vojáci se obrátili a hledali svou tučnou kořist. Pročesávali v protisměru všechny cesty ale uprchlíky nepotkali. To už však vozy zahrčely na mostě, týnští se sbíhali a nikdo nevěřil, jak bylo možné, že se dostali neviděni do bezpečí. Když tu někteří poznali mezi uprchlíky pátera Chanovského, který měl mezi lidmi pověst svatosti, a začali chválit Boha za to zázračné zachránění.